27. kvě, 2017

Zvyšujeme stav pernaté zvěře

Před týdnem nám táta dovezl mladou pochroumanou sýkorku. Křídlo dole, dávala jsem ji šanci pár hodin. První den seděla v kleci bez hnutí. Na zobáček jsme jí pinzetou dávali kousky masa, do misky to nejlepší sypání v podobě slunečnic, jáhel, oříšků a vloček - a nic. Druhý den aspoň přesídlila na okraj misky. Třetí začala zobat a dosáhla i na bidýlko. Červíků, které jsem jí vlastnoručně nasbírala na hnoji, se ani nedotkla. A zase - stačil můj dvoudenní výlet do Prahy, dneska ráno jsem se vrátila, a sýkorka štěbetala, skákala a baštila, co šlo.

Takže jsme se s mámou vydaly na lov masařek. Což zamenalo. Chytnout, přitopit a šoupnout ji do misky z vodou (tu mouchu). Na to zabrala (ta sýkorka). První masařku zbaštila v celku, což jí zabralo nejmíň minutu a já začala uvažovat, jak se sýkorka bouchá do zad, kdyby jí moucha zaskočila. U dalších už byla chytřejší. Hezky si je chytla nožkama a postupně jim uzobávala nožičky, hlavičku, křidýlka..., příroda je holt příroda.

Asi si ji necháme, protože křidlo za sebou pořád táhne. No a já jsem hodně nešikovná, protože když jí tu mouchu dávám do klece, vždycky mi její křídlo zůstane v prstech. Že budu ve svém věku trhat mouchám křidýlka, jsem si opravdu nemyslela, ale ono by jí na těle stejně dlouho nezůstalo.

Nějak jsem si vzpomněla na pubertální heslo mých kluků, (ne, že by se jim řídili): Zabij bobra - zachráníš strom! My zachránili sýkorku, čímžto ale zabijeme ještě hooodně much! Snad mi ji ochránci přírody neodeberou a nezačnou jí sypat granule :-)