24. čvn, 2017

Zdeněk budující

Milý deníčku,

promiň, že tě zanedbávám. Každý den prožiji tak 10 situací s myšlenkou, že je do tebe musím napsat, ale aktuálně se díky dlouhým dnům dostanu domů tak před desátou, padnu u televize jako správný konzumní typ a snažím se aspoň u jedné detektivky vydržet a dovědět se, kdo je vrah. Marně. Ve dvě-tři v noci přecházím do postele na akci hlavní spánek dne.

Pokud se mi ráno v pět podaří proloupnout oko, většinou už Zdeněk vedle chybí. Nevím, kdy ten člověk spí, kde bere energii, ale dělá za tři, spraví cokoliv a pouze se občas propadá do depresí, že nestíhá. Vůbec se mu nedivím, protože co za chalupou momentálně buduje, není králíkárna a kurník, ale přímo developerský počin. Zatím stavbu návštěvníci typují nejčastěji na chatu, ubytovnu a jedni známí zajásali, že budeme pořádat fesťáky, a pochválili úžasné pódium :-). Já se už dávno smířila s tím, že nestíhání je průvodní pocit hospodaření. 

Možná je to tím, že se přes den ráda a často kochám, to jsem v Praze nezažila. Takže pro Pražáky: to si člověk sedne a čučí a je mu fajn. A má chuť pohladit a nakrmit i ty komáří bestie, co se na něho vrhají.

A pokud nečučí, tak dělá seno, suší na zimu kopřivy, pleje, zalívá, honí tu ovce, tu kuřata, tu králíky a večer je sice fyzicky dobitý, ale psychicky úžasně dobitý, což se do rána spraví, a je mu vůbec tak nějak poctivě hezky!