20. srp, 2018

Ladovské léto

A stalo se, co se asi stává každému. Najednou mi přijde všechno tak samozřejmé, že není o čem psát. Přece každý musí znát ten zvuk, který vydávají ovečky při pasení škubajíce trávu. Nikoho by určitě nezajímalo, jak se roubují okurky nebo melouny a určitě každý si denně pohladí králíka a stará se o mladé, takže ví, jak králíčcí vyskakují z hnízda, když nad něho dáte ruku, ví, jak se stříhají ovce  nebo jak voní čerstvě vyklepaný mák z makovic. To musí být přece všechno notoricky známé!

Během všech dnů se tady  pořád cítím jako na dovolené. Překvapivě intenzivní pocit štěstí jsem zaznamenala jednou ráno. Spokojení turisté spinkali, já šla na trávu králíkům, Bobík mě ukázněně hlídal, ovečky se přede mnou pásly na rozkvetlé louce a z lesa vyjížděl Zdeněk s naloženými kmeny stromů. To je vám pak tak kýčovitě krásně, že kochání pana doktora z Vesničky má střediskové je proti tomu depresoidní stav.

Pak člověk na chvilku zapomene i na šílemé sucho, kůrovce a usoužený les a taky odpustí  Zdeňkovi, že mi pořád dává hrnek s lógrem DO dřezu a ne VEDLE dřezu!!!