15. říj, 2018

Nuda nuda, šeď, šeď, hřiby, hřiby, řepa, řepa

Televizní štáby odjely, řady medvědoturistů také prořídly, takže od vaření kávy a podávání informací jsme přešli k běžným činnostem jako krmení, kydání atd.

A vyvstal problém s maminkou. Jelikož medvěd pořád krouží okolo, snažili jsme se ji ujistit, že není vhodné tyto dny prolézat houští a pídit se po hřibech, což je jako každý podzim její hlavní denní (sbírání) a noční (čištění, sušení, zavařování) činnost. Zalévání bedel na louce jí přestalo uspokojovat, tak zkusila jiný trik. Přišla za mnou na zahradu a prý: „Podívej se, mám jenom nazouváky, žádný košík, žádný nůž, jenom jednu cigaretu, takže daleko ani dojít nemůžu!“
Za půl hodiny byla zpátky s plnou náručí praváků. Kde je bere fakt netuším.

No a my dnes měli svátek. 15. 10. totiž začíná samosběr řepy. Po loňském řepném martýriu, kdy jsem se 17. 10. dozvěděla, že řepa už je sklizená a následné panice z toho, co budou naši miláčkové v zimě papat, jsem už ráno volala místnímu pěstiteli, zda řepa na poli je a zda si můžeme přijet. Byla a mohli! Tak jsme přerušili veškeré plánované práce, Zdeněk hodil postranice na vlek a vyrazili jsme. Sluníčko, pohoda, řepa veliká převeliká, co víc si může člověk přát?

Abych se vrátila k loňskému sběru a osvětlila, proč jsme se dnes rozplývali blahem. Loni jsme jednoho pěstitele nakonec ukecali. Sice tehdy aktuálně pršelo, tudíž nám rozumně radil, že se na pole s autem nedostaneme, ale mé odhodlání nevracet se bez řepy nemohly žádné živly zastavit. Nakonec se opravdu příjezdová cesta ukázala pro auto s vlekem nesjízdná. Zdeněk se po prozkoumání mého výrazu zeptal: „Nechceš tu řepu tahat tady z toho bahna a pěšky ji nosit k autu?“ (to bylo tak 200 m na kopci). Chtěla! Takže se vymyslel kompromis. Tahala jsem  řepu asi 50 - 100 m ke kraji (utěšovala se, že na rýžových polích jsou tyto podmínky naprosto normální, tak nebudu hysterčit z toho, že jsem co chvíli ztrácela v bahně gumáky), Zdeněk ji dával do kufru auta (bez vleku se dostalo přece kousek blíž k vysněným bulvám), a pak se probíjel polňačkou k vleku nahoře na kopci, kde ji následně přeložil. Jak jsme vypadali včetně kufru naší Octávky si opravdu představit nedovedete.

Po tomto zážitku jsme loni rozšířili zahrádku a založili malé řepné pole pro případ naprostého selhání řepného outsourcingu. Řepu máme krásnou, ale přece nestačí. Podle naúčtované ceny jsme si dnes přivezli 16 metráků (a to nám spíš váhy ubrali), a když to dáme dohromady s tou naší, dvě tuny budou.

Zvířátka tedy můžou zobat a chroustat, co zobáčky a tlamičky ráčí a já se těším, jakou budu mít na jaře sílu v pravé paži poté, co to všechno ručně nakrouhám!