16. říj, 2018

Jak si žijem s medvědem

Posledních pět dní se můj nervový systém pohybuje na medvědí sinusoidě. Ráno jsem na chlupatého fantoma vytočená, protože musím posbírat spadaná jablka. Tuto činnost do 10. října prováděly ovečky automaticky. Teď je to na mě. Pokud by totiž zůstala na zemi, navedou se ovce po vypuštění z ovčína na svou vyšlápnutou trasu od jabloni k jabloni, a do ohrady by jaksi nedorazily.

Takže jablíčka hezky nakrájet do kýble a Lucce (vůdkyni stáda) podlézavě strkat do tlamy jeden kousek za druhým, aby za mnou šly  – jako ovečky. Jakmile jsou v ohradě a následně zabečí, lituju je, protože se musí dívat na trávu venku. Možná, že je jim to úplně fuk, ale vysvětlujte to mé vzbouřené hladině oxytocinu! Nejsem v tom sama. Zdeněk jim nosí větve, já chrást a maminka, co se dá.

Přes den už na medvěda zapomínám, i když hodně oceňuju přítomnost Bobíka, který se ode mne nehne. No, zapomenu. Ono se to připomíná pořád. Odpoledne přišel Zdeněk, že medvěda zase slyšel. Maminka poslušně hlásí své hřibařské výlety, které si kupodivu neprodlužuje, do toho smsky, kde mě známí varují před medvědem... 

Poprask, který tu vyvolal má i své kladné stránky. Napsala mi třeba zatím neznámá sousedka z Oznice velmi milý mail. Našla jsem tedy další spřízněnou dušičku.

Zato s večerními zprávami padá sinusoida do mínusového pole, když vidím potrhané ovce a „flexibilitu“ osob povolaných. Vypadá to, že úředníci se bojí jakéhokoliv rozhodnutí ohledně medvěda více, než jeho samotného.

Tomu se z našeho rajónu vyloženě nechce. Pořád točí kolečko Bystřička, Jarcová, Mikulůvka a Oznice. Před pár dny se dokonce vrátil téměř k místu, kde natrefil na Tomáše s Rigošem.

Tentokrát potkal dřevaře Dalibora Šrubaře (shodou okolností je to předchozí majitel Rigoška). A protože pan Šrubař nepanikařil jako my doma, stihnul ho vyfotit. S jeho svolením uveřejňuji pravý obrázek tvora, kvůli kterému je teď les plný hřibů, zato turistické stezky prázdné. 

Tož tak ten náš méďa doopravdy vypadá!