13. led, 2019

Jak jsem se věnovala outdoorové aktivitě

Kdyby nám nešla televize, ani nevíme, že je Evropa vzhůru nohama. V Alpách kalamity, D1 neprůjezdná, Boží Dar zavřený. Ale tady okolo krása. Sněhu akorát, tak jsem si vzpomněla na svůj snowboard, který už deset let neopustil futrál (nepočítám občasné zapůjčení klukům). Přece potupně nevyrazím s davem k některé ze sjezdovek, stejně mě vždycky lákaly of piste. A tady se mi skvělý terén rozprostírá přímo před nosem! Cíl a záminka je jasná - jedu na kafe k sousedce. 

Stačí vyjít malý kopeček - a pak se uvidí. S náladou drsného alpinisty jsem se poprala s tak dvacetimetrovým převýšením a mezi tím přemýšlela, jestli:
1) si budu ještě vůbec umět upnout boty do vázání
2) se vůbec budu schopná po přikurtování k prknu vůbec zvednout.
Oba body jsem zvládla skvěle a se srdcem ve stejné tepové frekvenci, jako při sjezdu kavkazských Pastuchovek (cca před 15 lety) jsem se rozjela rychlostí 2 km v hodině, směr dědina. Problém byl v tom, že zasněžený svážek mě z kopce nepustil a koleje po sousedovic autu byly asi o 3 cm užší, než můj snowboard. Ale jela jsem! Dokonce se dostavil starý známý pocit pálení stehna - to jakože svaly fungovaly. Dříve jsem se k tomu musela dopracovat tak po sedmi minutách ostré jízdy, dnes mi k tomu stačilo 30 vteřin a pár metrů. Problém nastal v zatáčce, protože jsem si neutáhla boty, aby mě nechytla křeč. A jaksi mi nedošlo, že se sice já natočím, ale boty, a tím pádem i prkno, reagovat nebudou. Po druhém pádu = druhé zatáčce jsem zvolila raději případnou křečovitou jízdu a boty si dala do pořádku. To už nastal zase povlovnější terén, tak jsem zčásti koloběžkovala a zabředla do einsteinově relativistických úvah, jak to, že když jsme loni táhli domů ségru na saních s pochroumaným kolenem, přišel mi ten krpál strmější než Chopok. Upachtěně jsem dokoloběžkovala k panence Marii, tam si pohodlně sedla na lavičku a sbírala sílu na závěrečný sjezd k chalupám. A bylo to super! Jako před lety, zpocená, ale tak nějak spokojená a omládlá. A zase se musel najít někdo, kdo mě hopem vrátil do reality. K mé lavičce se přiblížil turista a pronesl:
„Dobrý den, vy na tom umíte? Že si ve vašem věku nedáte pokoj!“ i poučila jsem ho, co mi má správně obdivného říct a tak jsem se seznámila s dalším sousedem. Bylo mi líto plýtvat mým umem pouze pro jedny oči, a tak když se přiblížila další skupinka turistů, vstala jsem, rozloučila se, a rychlostí co mi svah dovolil (teď už to bylo tak 4 km v hodině) jsem vytočila tři obloučky a pak už dojela rovně, protože rychlost, stejně jako strmost, začla klesat. Ale i tak to byla paráda!

A pak už jenom samá pozitiva. Návštěva, kafíčko, probrat drby a počkat na Zdeňka, který pro mě dojel autem a až domů mě dotáhnul na laně. No kdo má mobilní vlek přes dva kilometry dlouhý, který u sousedů začíná a končí u našich dveří? 🙂

Dneska už sice  začlo tát, ale i tak vám přeji, ať si zimu užijete kdekoliv!