1. bře, 2019

Klidový režim

Zdeněk i máma využili zimní čas k tomu, aby si nechali seštelovat oči. To s sebou obnáší klidový režim měsíc po zákroku. Novopečení kyborgové se musí vyvarovat námahy, předklánění a pobytu v prašném prostředí. Docela jsem se děsila, jak se budou doma nudit a následně  prudit. Pooperační období v nich ale naopak zaktivizovalo kreativní geny, díky nimž si každý našel činnosti, splňující všechny stanovené podmínky.

Máma se vrhla na přesazování a zahradnické pokusy. Zdeněk absenci kácení stromů a realizaci dalších developerských projektů vyměnil za háček a kordonetku. Se svou submisivní rolí na poli pletení jsem se smířila už o vánocích v momentě, když mi vysvětlil, že pletu blbě obrace. Měl pravdu. Jeho prohlášení, že během rekonvalescence uháčkuje záclony do kuchyně jsem ale opravdu nebrala vážně. Ani mi nestálo za to vysvětlovat, že ža tato činnost je opravdu dost časově náročná, kór, když mluvil o filetovém háčkování a ukázal mi vzorek. Trochu z hecu jsem mu koupila k svátku balík kordonetky. Od té doby Zdeněk zasedl ráno do křesla, a vstal z něho ve tři v noci. Pozor!  Včera jsem na všechna čtyři okna opravdu pověsila čtyři zbrusu nové, ručně háčkované záclony!!! Ztvárnil tam všechna zvířátka, která u nás můžete potkat, včetně myší. 

Doteď jsem si myslela, že největší turistická atrakce je naše „ujetá“ lípa, ale podle reakcí hostů je to právě Zdeněk. Ono vidět ošlehaného pána sedíc v křesla a zasvěceně debatovat o tloušťce háčků a přízí je opravdu nevšední turistický zážitek. Dokonce na mě plivnul nějaký háčkovací virus. Prostě mi to nedalo, i usoudila jsem, že jedna komoda v hostovských pokojích nutně potřebuje háčkovanou dečku. S mým tempem práce se na ni můžete těšit tak v červnu roku 2022.

Vůbec mám asi štěstí na lidi kolem sebe. Jeden známý, stavební dozorce, měl jednou dost zlý pád, při kterém si zlomil pánev. Po půl roce k nám přišel (o berlích) na návštěvu. Byla jsem trochu nervózní z toho, jak se k němu mám chovat. Jako jak moc litovat a tak. Místo zdeptaného člověka se k nám dobelhalo něco naprosto kypícího spokojeností a pohodou. Prý konečně začal malovat, po čemž vždycky toužil, jenom času bylo málo. A že ty obrázky stojí za to! Mám od něho tři, a i když to jsou vlastně makroobrázky brouků, sálá z nich neuvěřitelná pohoda.

A do třetice – mé šikovné sestřičce se povedl na kole majstrštyk. Najela na obrubník a zvládla si zároveň přerazit spodní čelist, jednu ruku zlomit a druhou nalomit. Její první zahuhlaná slova přes obvazy byla: „Konečně zhubnu!“.

No může si člověk v takovém kolektivu pěstovat depresičky? Jestli na vás někdy dřepnou, přijeďte k nám, dostanete háček, česačku, kolovrat nebo jehlice a určitě přijdete na jiné myšlenky. Vůbec si začínám rouhačsky myslet, že strmý vzestup našich neuro-chorob koreluje se strmým úbytkem ručních prací. 

Háčku zdar!