21. bře, 2019

Jak jsem byla hrdá na své předky

Před týdnem jsem si připadala jako Klára Melíšková z reklamy na České lvy.
Podobně jako ona jsem z nohou skopla zabahněné pracovní boty, fofrem zavřela slepice a ovečky, vlítla do sprchy, pokusila se z vysychající řasenky vydolovat, co se dá, rtěnkou neúspěšně zamaskovat koutek (památku to na nedávnou návštěvu zubaře) a nasoukala se do svých „lektorských montérek“.  Cestou do místního pohostinství si pak lámala hlavu, jak se představím na přednášce, která mě v rámci Národního týdne trénování paměti čekala.

Jako certifikovaná trenérka paměti? Jako členka Mensy? Jako autorka metodických karet Hraj co chceš? Jako spoluautorka českého vydání knížky Tonyho Buzana Trénink paměti?
Totiž přednášet kdekoliv v republice i na daleko „prestižnějších adresách“ je daleko jednodušší, než ve vesnici, kde už téměř všichni vědí, že jste asi ta nová Pražanda, ale vy neznáte skoro nikoho.

Odpověď za mě vyřešila Ača. Zaslechla jsem, jak se o mne baví se známými, a tak jsem to jenom zopakovala a uvedla se jako dcera Mani z Pasek. No a hned se vědělo, co su zač!
Musím vzdát holt valašské bystrosti. Trošku jsem pochybovala, jestli za hodinu stihnu probrat všechno, co jsem v letáčku naslibovala. Nakonec nám na to stačilo 45 minut, takže bylo dost času i na trošku teorie a příběhů. 

Příběhy nejkrásnější jsem si ale vyslechla až po oficiálním ukončení. Jak současné dámy - před desítkami let holky - chodily obdivovat maminčiny lodičky, které si schovávala u autobusové zastávky, protože z pasek chodila v botech pracovních, ale do práce musela přijít „na šteklích“, jak lámala srdce polovině vesnice, jak milovaly mého staříka a čekaly, až uslyší Rygošovy rolničky a hned k němu utíkaly, protože je vždycky povozil, až jsem trošku žárlila, že já si ho moc let svého života nestihla užít a Rygoše jsem nezažila. A spoustu jiných postřehů z historie naší rodiny. Co mě ale potěšilo nejvíc, že se u toho pamětnice usmívaly.

Jo a ještě jednu věc musím napsat. První otázka v diskusi zněla, jestli budou ještě další přednášky. I projevila se u mne vyděračská povaha a slíbila jsem - tímto to znovu potvrzuji - že pokud pan starosta do konce roku zařídí, aby se k nám dalo dojet normálním osobákem z Oznice, budu pořádat půl roku přednášky zdarma. Zdeněk náš úsek už vyrubal a uklidil, teď už to bude zase chvilku záviset na jiných!

Jak se mění priority. V Praze jsem čekala, až mi před byt dostaví metro, ale teď budu mít větší radost z průjezdné cesty do vesnice. A až mi až domů dojede první kurýr s balíkem, asi bouchnu pravý šampus!!! Pořád je na co se těšit, doufám, že jste na tom stejně - tedy s tím těšením :-)