16. lis, 2019

Myší kreativita

S přibývajícími zásobami a chladným počasím nastal neodvratitelný jev. Stěhování myšek za teplem a stravou = tedy i k nám do zadní verandy „ke dřevům“, kde taky připravuji krmení pro zvířata. Když ale začlo myšinců přibývat, rozhodli jsme se stav nových squaterů redukovat.

Pro začátek jsem zvolila nejhumánnější cestu a to odchyt do drátěných pastiček. Pro nezkušené lovce. Vypadá jako drátěný klobouček, nahoře dírka a v podlaze výsuvná dvířka. Dovnitř se vloží myší dobrota, myška za ní následně vklouzne dírkou dovnitř, ale ven se díky drátěným zábranám nedostane. Tedy průměrně inteligentní myška se nedostane. Ty naše se nechaly párkrát chytnout, a odnést s výslužkou rohlíku do lesa. Pak je výlety přestaly bavit, a ráno mě v pastičce čekala jen hromádka slupek od slunečnicových semínek. Svým jednáním si řekly o tvrdší zbraň.

Následovala pastička klasická, na pérko, která myš okažitě usmrtí - píše výrobce. Nastala podobná situace. Ráno chleba zmizel, ale pastička nesklapla. Tedy sklapla mi v ruce, když jsem zkoušela mechanismus. Fungoval. Myslím, že tuto pastičku uvítaly hlavně myšice lesní, které jsou o něco větší. Proto zřejmě neprolezly otvorem v pastičce drátěné a musely se dívat, jak jejich menší kolegyně myšky domácí v pastičce nezřízeně hodují.

Zmínila jsem se o mých starostech známým. Podívali se na mne s náležitým despektem a informovali, ať si pořídím past moderní, plastovou, daleko jemnější než klasická dřevěná. Na druhý den jsem měla  pastičku zakoupenou a nalíčenou. Do hodiny se dostavil výsledek. U pastičky seděla nešťastná myšice, packu v pasti, a čekala, co bude. Co by bylo. Myšku jsem vypustila do vaničky, odhodlaná ji dát packu v případě úrazu do dlahy a zahrnout jí dobrotami. Ta se na mě vděčně podívala, vyskočila z vaničky a během dvou vteřin zmizela pod hranicí dřeva. Dlaha se nekonala a já se rozhodla, že u dřev mi myši zas až tak nevadí.

Objevila jsem totiž větší problém. Měl podobu nakousaného jablka ve sklepě. Tam myši prostě nemají co dělat!!! Vrátila jsem se už patřičně rozzuřená ke klasice a nastražila opět pastičku dřevěnou. A ráno? Nenašla jsem ani chleba, ani myš, ba ani tu pastičku. Nejdřív jsem začala litovat chudinku myšku, která někam pastičku v agónii odtáhla. Jak už ale začínám poznávat naše myšky, pravděpodobnější varianta bude následující. Myši opatrně vytáhly chleba z pastičky, zbaštily ho, a pak kolektivně pastičku odtáhly ke studni, aby ji tam posléze rituálně hodily.

Co dál? Vím, že myši padají do sudu se zrním, po hladkých stěnách se nevyškrábou nahoru. Nastražila jsem tedy past ruční výroby. Čtyřlitrovou láhev jsem nasoukala do punčochy a dovnitř nasypala čerstvě umletý šrot. Podle ďábelského plánu se myš vyšplhá po punčoše k hrdlu, skočí na šrot a po skleněných stěnách nevyšplhá ven. Na druhý den jsem zaznamenala na šrotu nepatrné stopy, ale připsala jsem to své nepozornosti při rovnání povrchu. „Třeba už ve sklepě ani myš není“, utěšovala jsem se. Jenomže stopy nelhaly. Ta potvora si zřejmě klajmovala nový pozemek, protože další den jsem ve sklenici sice myš nenašla, ale zato tam bylo jablko a úhledně srovnané kousky špagátků, kterými máme převázané pytle. Jak tam to jablko dotáhla nechápu (teď už víte, co je na fotce, že? ). Nikdo o sklenici nevěděl, tedy nepodezírám Zdeňka z kanadského žertíku. Myslím, že by ani nedokázal tak hezky rozkousat špagátky. Ten naopak přišel s teorií stěny smrti. Myš po vzoru motorkářů na již zmíněné stěně začne běhat dokola a po spirále vyskočí ven. Já zastávám názor, že ovládá lidem dosud neznámou technologii teleportu, kterou má od mimozemšťanů.

Měla bych na znamení kapitulace vyvěsit ve sklepě bílý prapor, ale neudělám to. Nechci domyslet, co by mi s ním ty roztomilé okaté bestie vyvedly!