15. čvn, 2020

Příběh o růžičce

Dnes mám narozeniny a po týdnech dešťů, následujícími dny dusna, se vyloupl nádherný den.

A hned ráno jsem nečekaně dostala nejkrásnější dárek - od zahrádky!

Vezmu to popořadě.

Jako malá jsem vždycky chodila u domu po starém laťkovém plotu až k (už tehdy před skoro 50 lety) prastaré růžičce, které stařík udělal v rohu zvláštní ohrádku. Měla totiž strašně velké a těžké květy, ve kterých se drželi škvoři. Když zmokla, lístky zhnědly a bylo po parádě. Tedy pokud se jí ty vnější lístky neotrhaly. Vnitřní byly pořád sytě růžové a krásně voněly. Moc ráda jsem jí rozebírala.

Tak v 15 letech jsem s ní dělala pokusy. Zloušela růžový sirup, dávala ji do čajů, ale pořád jsem z pochutin cítila parfém, takže nic moc. To už jsem věděla, že je to prý pravá stolistá růže. Lístků jsem se nikdy nedopočítala, protože jich v květu bylo rozhodně více než sto.

S domem v roce 2006 shořela i růžička. Nějak jsem si toho ve víru událostí ani nevšimla. Asi za pět let máma objevila výhonek. Kořeny evidentně  přežily a růžička se rozhodla znovu vyrůst. Jenomže ji našly ovce a bylo po ní. Sháněla jsem novou všude možně - jedna zahradnice mi dokonce oznámila, že ji pro mě má, ale pak se omluvila, že to ta pravá není. Ono  za růží stolistých se vydává hodně nových odrůd, ale původní prostě není.

Vloni jsme udělali okolo domku plot - právě kvůli ovcím, abychom měli aspoň pár kytek okolo.  A růžička se objevila zase!!! Jeden výhonek, ale byl. Tentokrát už za plotem. Pořídili jsme ji snobskou oporu a dneska - na stejném místě jako kdysi - vykvetla. Zase máme i dům a před ním stejnou růžičku. 

Ono se řekne - růžička - ale jak se dověděla, že mám dneska narozky - to fakt nevím.

P.S. mám recept na prý skvělé růžové víno :-)