A že nám chutná!

15. kvě, 2020

Oskar - nový sameček králíka kalifornského nezklamal a má 8 potomků. Mají roztomile drzé čumáčky po tátovi, zabarvení po mámě a babičce a chuť k jídlu po mně :-)

29. lis, 2019

Asi před týdnem přišla máma do kuchyně se záhadným úsměvem. Na stůl položila hromadu tisícovek a že: „Kupte myčku, uděláme si krásné vánoce!“ Tak jo, všude jsou stejně cedule Black Friday a slevy až 82%, tož jdeme šopovat! Hned v prvním obchodě byla jedna krásná, slevněná z 11 tisíc na deset a pak na 8 (bez desetikorun), viz obrázek přímo z obchodu. Zamluvili jsme si ji, abychom doma zkontorolovali rozměry, a na druhý den hurá pro ni!

Níže uvedené ceny zaokrouhluji na desetikoruny nahoru

Když byla tak výhodně slevněná, tak jsme přikoupili i prodlouženou záruku za 3000. „Jo aha, vy chcete uplatnit slevu na splátky, tak chviličku“, opáčila asistentka. Bych byla divná, kdybych přece nechtěla nižší cenu. Jsou to máminy peníze a ty lehkovážně neutratím. Všude píšou, jak se při splátkách může ušetřit a jak jsou výhodné, tak to bude asi tato situace.

Ještě jsem se ujistila „Prosím vás, tedy při koupi na splátky zaplatím celkově o 20% míň? To je nějaké divné“, “Ano to tak máme, a já vám tam k tomu přidám i tu prodlouženou záruku, mrkla na mě prodavačka, ano?“. No jasně že ano, to mi to teda asi taky o těch 20% slevní, hodná, ale pořád to bylo nějak moc. Aha.. „Prosím vás, ten balíček, co nám paní dala k myčce, není v ceně?“ „Samozřejmě že ne, stojí 449 Kč. “ „V tom případě ho nechci“... a atmosféra nepatrně zhoustla. 

Takže uděláme smlouvu na splátky. Nemám žádný dluh ani hypotéku, nicméně u první společnosti jsem neprošla. Mám totiž jejich kreditní kartu. Druhá společnost byla shovívavá. Po vypsání mých příjmů, jak dlouho kde bydlím, jestli mám druha, jestli domeček je opravdu můj (teď už je mi jasné, že i kvůli dvěma tisícům slevy bych o něho asi mohla přijít) a jiné otázky jak na seznamce a 15 minutách čekání jsem prošla. Holt jsem papírově OSVČ a z meritu věci podvodník, co se divím.

Splátky mi byly vysvětleny. Každý měsíc zaplatím 666 Kč, v lednu si zavolám, výšku můžu upravit a třeba hned doplatit.  OK (jejda, teď jsem málem prozradila název obchodu :-), to je super. „Takže opravdu jen těch 10 700?“, „Máte to tady snad napsané“, chápu paní. Jsem natvrdlá, bylo k večeru, do toho Zdeněk s další trapnou připomínkou: „Ale mě to vychází přes 15 000!“ „Ne, to tak neplatí nikdo, to je na dva roky. Smlouvu vám posílám na mail, ať to nemusím tisknout, máte tam všechno“. Email mi pípnul, vše tedy v pořádku.

Myčku jsme naložili, já si doma vytiskla smlouvu a ejhle. RPSN 48%, konečná cena 15 994 Kč. samozřejmě se mi úročila i ta prodloužená záruka!

Zpátky k myčce. Ráno jsme ji naložili a vrátili. Po objasnění situace našeho uvedení v omyl jsme ani jinou odověď nečekali. „Samozřejmě, že je to jen výhodná cena na splátky, které jsou úročené! Vy jste si fakt mysleli, že při tak OBROVSKÉ slevě 20% ještě budou splátky zdarma?“ Vrchol tomu dodal přihlížející vystajlovaný prodavač, který s přezíravým tónem prohlásil: „No když nechcete tak VÝHODNOU cenu, tak to vraťte!“  Napadalo mě hodně odpovědí: jako když je 20% tak bombastických, kde mají tu slevu 82%, že si stejnou myčku za 8 tisíc koupím  ve  třech jiných obchodech a bez splátek (chtěla jsem ocenit práci prodavačů, tak raději nakupuji v kamenných obchodech), ale nechala jsem to být. Prostě si chtěli vydělat. Nejdřív jsem si myslela, že paní prodávající neví, co prodává. Bohužel si myslím, že to věděla moc dobře a odhadla nás na hloupé lidi z chalupy, kteří se dají lehce oškubat. 

Myčku jsme si koupili ve vedlejším obchodě. Bez splátek. 

Přeji všem krásné klidné bezesplátkové předvánoční období a ať se necítíte KO, jako já po OK :-)

 

26. lis, 2019

Pokud si myslíte, že se přestěhujete z drahé Prahy na levný venkov, nejlépe do svého, a těšíte se jak budete mít vajíčka a zeleninu zadarmo, hořce z finančního hlediska zapláčete. Sice neplatíte lítačku  a drahé parkování, ale odhlédnu-li od počátečních jednorázových výdajů jako vyvážečka, traktor atd., neustále nakupujete tu slámu, tu zrní nebo řepu. Křovinořezy, motorové pily a  cirkulárky se stanou spotřebním materiálem, o různých olejích a řetězech ani nemluvě. 

Takže vyvstaly otázky: kde na to vzít a druhá - kde ušetřit. I napadlo mě zrušit položku za kouření.

Co se týká škodlivých účinků na zdraví jsem značně rozpolcený člověk. Zdeněk s mámou mají dohromady 144 let, kouří celkem 114 let a jejich kondici by jim mohli závidět mnozí o generaci mladší jedinci. Naopak. Prohlašuji, že kouření mé mámě pravděpodobně zachránilo život, ať si mě protikuřáci třeba ukamenují. Po požáru totiž přestala mluvit a jenom hubla. A to desítky kil za měsíc.
Ze života jí v tu dobu zbylo jenom to kouření, všechno ostatní (dům, zvířata, denní program, zvyky...) přestalo existovat. Když už šlo opravdu do tuhého, napadlo mě zkusit si s ní zapálit cigaretu. A ejhle, máma se probrala a při cigaretě začla povídat. A já se tehdy stala kuřákem.

Vzpomněla jsem si, že jsem v Praze nezávisle na sobě potkala dva známé, kteří bývali silní kuřáci, a přitom jim nevadilo, když se poté v jejich přítomnosti kouřilo. Oba taky povídali o nějaké metodě, kde si připadali jak v alchymistickém středověku. Prý jim dali do rukou nějaké koule a na hlavu čelenku. Navíc se jednalo o jednorázovou léčbu, žádné providelné docházení. A tak jsem jednoho kontaktovala. Na otázku: „Kolik vytáhneš?“ Jsem hrdě prohlásila „10“. „To je málo, zkus krabku denně“, zněla odpověď. Prý čím více závislý, tím lepší účinek.

Za tři týdny jsem měla mít v Praze kurz, takže spojím práci s odvykačkou. V rámci nekuřácké přípravy jsem začala „připalovat jednu od druhé“ a hulila jak nikdy před tím. Týden před odjezdem ale firma posunula termín kurzu o měsíc. Takže mě čekalo více dní na poctivou přípravu. Jestli jsem se před prvním datem kurzu holedbala 15 cigaretami, před druhým odjezdem do Prahy, konkrétně 4. 4. mně nečinil problém opravdu „krabku dát“. Dokonce jsem se propracovala i k typickému kuřáckému rannímu kašli (zvláštní, že ani Zdeněk, ani máma nekašlou).

Po necelých dvou měsících, prokouřených tisícovkách korun a stovkách cigaret jsem zvonila na dveře nenápadného pražského domu, kde mě poslali na ošuntělý dvorek vykouřit si svou poslední cigaretu. Ano, držela jsem poté také koule v ruce, měla kovovou placku ve výstřihu, odcházeka se smíšenýni pocity a předsevzetím, že to vydržím aspoň po tu dobu, kdy se mi vrátí peníze za navíc vykouřené cigartey a za tuto kratochvíli.

Světe div se. Pořád jsem měla chuť na cigarety, pořád mi ruka lítala ke krabičce, ale nějak jsem se vždycky před samotným zapálením zarazila. Nikdo (ani máma, ani hosté – kuřáci) si měsíc nevšimli, že nekouřím, stačilo si povídat a mít krabičku před sebou. Nakonec jsem  se provinile přiznala a byla jsem ráda, že se se mnou, byť s nekuřákem, neodmítli bavit :-)

Peníze jsem neušetřila. Zato Bobík, Jožka a Esterka si mlaskají nad konzervami a králíci se cpou vločkami. Když teď neutrácím, tož ať si dají!

Já zato se smutným pohledem sleduju kamarádku, která přestala jíst a krásně hubne. Začla totiž kouřit. Poslední dobou na mě totiž všechno oblečení praská - tedy to, do čeho jsme schopná se nasoukat. A taky se mi povedl pro mé dva souputníky vypěstovat letos skvělý tabák, takže kouření bych měla zadarmo. Proč že jsem přestala kouřit?  No nic, slyšela jsem, že s váhou nemají problém alkoholici, takže další článek bude o výrobě vína!

P.S. Na obrázku je sklizeň tabáku v kuchyňských podmínkách.

16. lis, 2019

S přibývajícími zásobami a chladným počasím nastal neodvratitelný jev. Stěhování myšek za teplem a stravou = tedy i k nám do zadní verandy „ke dřevům“, kde taky připravuji krmení pro zvířata. Když ale začlo myšinců přibývat, rozhodli jsme se stav nových squaterů redukovat.

Pro začátek jsem zvolila nejhumánnější cestu a to odchyt do drátěných pastiček. Pro nezkušené lovce. Vypadá jako drátěný klobouček, nahoře dírka a v podlaze výsuvná dvířka. Dovnitř se vloží myší dobrota, myška za ní následně vklouzne dírkou dovnitř, ale ven se díky drátěným zábranám nedostane. Tedy průměrně inteligentní myška se nedostane. Ty naše se nechaly párkrát chytnout, a odnést s výslužkou rohlíku do lesa. Pak je výlety přestaly bavit, a ráno mě v pastičce čekala jen hromádka slupek od slunečnicových semínek. Svým jednáním si řekly o tvrdší zbraň.

Následovala pastička klasická, na pérko, která myš okažitě usmrtí - píše výrobce. Nastala podobná situace. Ráno chleba zmizel, ale pastička nesklapla. Tedy sklapla mi v ruce, když jsem zkoušela mechanismus. Fungoval. Myslím, že tuto pastičku uvítaly hlavně myšice lesní, které jsou o něco větší. Proto zřejmě neprolezly otvorem v pastičce drátěné a musely se dívat, jak jejich menší kolegyně myšky domácí v pastičce nezřízeně hodují.

Zmínila jsem se o mých starostech známým. Podívali se na mne s náležitým despektem a informovali, ať si pořídím past moderní, plastovou, daleko jemnější než klasická dřevěná. Na druhý den jsem měla  pastičku zakoupenou a nalíčenou. Do hodiny se dostavil výsledek. U pastičky seděla nešťastná myšice, packu v pasti, a čekala, co bude. Co by bylo. Myšku jsem vypustila do vaničky, odhodlaná ji dát packu v případě úrazu do dlahy a zahrnout jí dobrotami. Ta se na mě vděčně podívala, vyskočila z vaničky a během dvou vteřin zmizela pod hranicí dřeva. Dlaha se nekonala a já se rozhodla, že u dřev mi myši zas až tak nevadí.

Objevila jsem totiž větší problém. Měl podobu nakousaného jablka ve sklepě. Tam myši prostě nemají co dělat!!! Vrátila jsem se už patřičně rozzuřená ke klasice a nastražila opět pastičku dřevěnou. A ráno? Nenašla jsem ani chleba, ani myš, ba ani tu pastičku. Nejdřív jsem začala litovat chudinku myšku, která někam pastičku v agónii odtáhla. Jak už ale začínám poznávat naše myšky, pravděpodobnější varianta bude následující. Myši opatrně vytáhly chleba z pastičky, zbaštily ho, a pak kolektivně pastičku odtáhly ke studni, aby ji tam posléze rituálně hodily.

Co dál? Vím, že myši padají do sudu se zrním, po hladkých stěnách se nevyškrábou nahoru. Nastražila jsem tedy past ruční výroby. Čtyřlitrovou láhev jsem nasoukala do punčochy a dovnitř nasypala čerstvě umletý šrot. Podle ďábelského plánu se myš vyšplhá po punčoše k hrdlu, skočí na šrot a po skleněných stěnách nevyšplhá ven. Na druhý den jsem zaznamenala na šrotu nepatrné stopy, ale připsala jsem to své nepozornosti při rovnání povrchu. „Třeba už ve sklepě ani myš není“, utěšovala jsem se. Jenomže stopy nelhaly. Ta potvora si zřejmě klajmovala nový pozemek, protože další den jsem ve sklenici sice myš nenašla, ale zato tam bylo jablko a úhledně srovnané kousky špagátků, kterými máme převázané pytle. Jak tam to jablko dotáhla nechápu (teď už víte, co je na fotce, že? ). Nikdo o sklenici nevěděl, tedy nepodezírám Zdeňka z kanadského žertíku. Myslím, že by ani nedokázal tak hezky rozkousat špagátky. Ten naopak přišel s teorií stěny smrti. Myš po vzoru motorkářů na již zmíněné stěně začne běhat dokola a po spirále vyskočí ven. Já zastávám názor, že ovládá lidem dosud neznámou technologii teleportu, kterou má od mimozemšťanů.

Měla bych na znamení kapitulace vyvěsit ve sklepě bílý prapor, ale neudělám to. Nechci domyslet, co by mi s ním ty roztomilé okaté bestie vyvedly!

2. čvc, 2019
Letní pohoda jazz

Tak si stříhání užívala Lejdinka :-)